Takzvané protestní strany zaznamenaly v posledních letech nárůst popularity a volebního úspěchu napříč Evropou. MoVimentu Cinque Stelle ( Hnutí pěti hvězd ) Beppeho Grilla se v parlamentních volbách v roce 2013 zadařilo natolik, že bylo hnutí zavedenými italskými stranami vzato na vědomí jako vážný politický konkurent. České ANO bylo založeno v roce 2011 a již v parlamentních volbách na podzim 2013 dosáhlo na druhé místo.

Tento úspěch katapultoval hnutí do vlády a vyústil v obsazení důležitých postů jako ministra financí, obrany nebo spravedlnosti. Zmíněné protestní strany bývají někdy srovnávány s hnutími extremističtějšího rázu jako například francouzskou Front National Marine Le Penové či nizozemskou Stranou pro svobodu Geerta Wilderse. Přestože obě skupiny stran sdílejí mnohé charakteristiky, a často reagují na podobné nálady voličstva, existují mezi nimi klíčové rozdíly, které by neměly být přehlíženy.

Zatímco vzrůstající podpora protestních stran svědčí o všeobecné nedůvěře v politický systém a schopnosti jeho reprezentantů plnit své základní povinnosti, zlepšující se výsledky extremistických stran ilustrují poptávku voličů po radikálnějších politických řešeních. Oba jevy mají nepochybně co do činění s ekonomickou krizí, která se v posledních letech prohnala Evropou. Když však hovoříme o dlouhodobém vlivu protestních a extremistických stran, je třeba si uvědomit, že jsou ve hře i další faktory.

V rámci tohoto článku budu argumentovat, že protestní strany nemohou v dlouhodobém horizontu nabídnout soubor myšlenkově ukotvených politických řešení, která by jim umožnila stát se stabilní součástí politického spektra. Extremistická hnutí mohou naopak prosperovat tak dlouho, dokud budou přítomny proměnné umožňující jejich přitažlivost. Jinými slovy – extremistické strany mají výdrž. Tento jev má tři vysvětlení. Za prvé, protestní strany vděčí za svůj vzestup velice různorodé voličské koalici. Za druhé, protestním stranám často chybí politické cíle, stejně tak jako detailní návrhy opatření, která by jim umožnila těchto politických cílů dosáhnout. Za třetí, organizační struktura protestních stran je mnohy mnohem slabší, než je tomu u extremistických stran.

Obě protestní strany zmíněné v úvodu tohoto článku zaznamenaly rapidní nárůst voličské podpory. Italské Hnutí pěti hvězd bylo založeno v roce 2009, ANO má dodnes v názvu rok 2011. Obě strany se strefily do vzrůstající nespokojenosti s politickými systémy svých zemí. Voliči se rozhodli k podpoře těchto stran nejen proto, že mezi tradičními stranami nenacházeli přijatelnou možnost, ale zejména proto, že se domnívali, že mezi zavedenými stranami není velký rozdíl, a že jejich hlas tak nemůže mnoho změnit. Odmítli volit menší zlo a hledali příležitost, jak nezůstat o volební víkend doma. Protestní strany si toto plně uvědomovaly a využily každé možnosti odlišit se od tradičních stran. V případě Babišova hnutí můžeme identifikovat jasnou snahu o vykreslení strany jako nepolitického subjektu. Marketingoví experti z ANO si dali veliký pozor, aby vždy hovořili o hnutí, nikdy o straně. Jinými slovy – protestní strany nechtějí být vnímány jako nová politická možnost, chtějí reprezentovat alternativu k politikům, novému termínu pejorativních konotací. Protestní strany musí někoho zklamat. Přes všechny své nedostatky pravo-levé politické spektrum nemůže být s příchodem protestních stran vymazáno z mapy světa. Určití voliči zjistí, že ona catch-all rétorika jejich názorům zkrátka nesedne.

Z tohoto důvodu protestní strany často hovoří o politické ideologii nejednoznačně, až zmateně. Tvrdí, že politická ideologie je zastaralým konceptem, který vedl k nepořádku, proti kterému voliči volili. České ANO tak například šíří mýtus něčeho, co nazývám politickým objektivismem. Jedná se o předpoklad, že existují objektivně správná a dobrá řešení politických problémů. Je to víra, že stát může být spravován jako firma nebo výkonný stroj. Vše, co zbývá, je najít vševědoucí specialisty, kteří přijdou se správnými řešeními. Toto samozřejmě není možné, mnohá rozhodnutí jsou svou podstatou politická. Experti mohou spočítat, jaké následky bude mít rovná daň, nemohou však určit, jestli naše společnost považuje její výhody za významnější než její nevýhody. Abych parafrázoval prezidenta Masaryka, zdravý mozek je věc dobrá, ale bez srdíčka to nejde.

Protestní strany v neposlední řadě málokdy disponují místními organizacemi, členskou základnou a systémem vnitrostranické demokracie nezbytné pro dlouhodobé demokratické přežití. Hnutí pěti hvězd se točí kolem bloggera a komika Beppeho Grilla, ANO je organizováno miliardářem Babišem. Jestli výdrž politické strany jenom trochu závisí na vnitrostranické demokracii, pak mají protestní strany další problém.

Jak již bylo v průběhu tohoto článku několikrát zmíněno, extremistické strany se liší. Reprezentují relativně stabilní síly v rámci politických spekter jednotlivých zemí, prosazují relativně úzce definované politické ideologie a disponují jadernou koalicí politických podporovatelů a historií regionální politické infrastruktury. Protože extremistické i protestní strany uspokojují do určité míry podobný druh voličské poptávky, tyto dva druhy politických hnutí mohou současně získávat na síle. Když se však bavíme o schopnosti stát se stabilní součástí politického spektra, mají extremistické strany světlejší budoucnost než jejich protestní konkurenti.

To však neznamená, že by to tradiční strany měly lehčí. Je v jejich vlastním zájmu získat zpět důvěru a dát se dohromady, protože jinak riskují svůj vlastní zánik a politický chaos. V takovém případě by se extremistické strany mohly těšit na nové voliče.