V globálním měřítku srovnávají příznivci expanzivní fiskální politiky solidně rostoucí Spojené státy se stále kulhající Evropou a požadují pro starý kontinent tzv. japonské řešení - simultánní fiskální a monetární expanzi - pravděpodobně očekávajíce jiné než japonské výsledky, tedy pokračující deflaci a masivní dluh překračující 200% HDP.
Není třeba dlouho listovat světovými deníky, aby člověk pochopil, že ke konsenzu ohledně původu i řešení světových hospodářských těžkostí má akademická obec daleko. Celých osm let od počátku druhé největší deprese všech dob je legitimní ptát se proč, jak se traduje, nabízí dva ekonomové tři různá řešení. Naléhavost této otázky vzrůstá v situaci, kdy zadřená ekonomika našeho kontinentu manifestuje svoji dýchavičnost desítkami procent nezaměstnaných Evropanů, dusivou deflací a nicotným růstem hrubého domácího produktu. Absence konzenzu ohledně hospodářské politiky je smutnou předzvěstí nedostatku politické vize, kterou si zejména společnou měnou svázáná eurozóna naléhavě žádá. Jsem přesvědčen, že produktivní debatě by prospěla ochota nazývat věci pravými jmény a přiznat, že rychlá řešení sestávající z masivní fiskální expanze nemohou vyřešit hluboce zakořeněné sktrukturální nedostatky, spíše naopak.
Nedlouho po tom, co bylo možno rozpoznat ničivý rozsah krize, která začala s pádem Lehman Brothers, se znovu rozhořely intelektuální bitvy veteránů devatenáctého století. Jen tak lze popsat situaci, kdy se mezi jinými znovu utkali také příznivci keynesiánství a klasické školy, aby novými slovy pojmenovali to, o co se ekonomové přou přinejmenším od dlouhého devatenáctého století – totiž o přiměřené roli státu v ekonomice. Hlasatelé státní intervence nabízeli vysvětlení formulované v Obecné teorii zaměstnanosti, úroku a peněz Johnem M. Keynesem. Zásadním problémem byla chabá agregátní poptávka, a proto nadešel čas zvýšit státní výdaje, které by tak zaskočily za povadající spotřebu, a vedly ke snížení nezaměstnanosti. Liberální ekonomové preferovali nechat ekonomiku svému osudu a monetaristé se zasazovali o snížení úrokových sazeb nákupem státních dluhopisů.
Zejména keynesiánci vedení americkým nobelistou Paulem Krugmanem a v České republice neochvějně vzývaní Janem Macháčkem tvrdě kritizovali politiku úspor prosazovanou na evropské úrovni Německem a na domácí scéně poslední pravicovou vládou. Vždyť nedávné oživení tuzemské ekonomiky je v jejich očích přirozeným důsledkem toho, že tupé šetření předchozí koalice konečně pominulo. Jak se však někdy stává, realita se plete do cesty teorii. Česká ekonomika se probrala z recese již ve druhém kvartálu roku 2013 a solidního růstu dosáhla už v době, kdy Andrej Babiš ještě rozdával v metru koblihy. Je tedy nepravděpodobné, že by ekonomické oživení mělo co do činění s vládou současnou.
V globálním měřítku srovnávají příznivci expanzivní fiskální politiky solidně rostoucí Spojené státy se stále kulhající Evropou a požadují pro starý kontinent tzv. japonské řešení – simultánní fiskální a monetární expanzi – pravděpodobně očekávajíce jiné než japonské výsledky, tedy pokračující deflaci a masivní dluh překračující 200% HDP. Keynesiánci v čele s Krugmanem jsou připraveni uznat, že dluhy jsou z dlouhodobého hlediska problémem, který se musí řešit. Ignorují tím však stále pravděpodobnější fenomén, kdy řešení dlouhodobého problému dluhu bude nezbytné k eliminaci oné krátkodobé nejistoty na trzích, které se hlasatelé fiskální expanze obávají. Věří totiž, že lze dočasné porušení fiskální disciplíny vyrovnat šetřením v dobách růstu. Tím nicméně prokazují, že nevnímají nejenom nedostatek vize na straně politiků, ale také opakovaně prokázaný zákon politiky – v dobách prosperity je složité voliče přesvědčit o nutnosti šetření na horší časy. A šetření by třeba bylo – národní dluh USA vzrostl mezi lety 2008 a 2014 o více než 30% HDP a Paul Krugman si nadále stěžuje na nedostatečný fiskální stimul.
Srovnávat Spojené státy s Evropskou Unií je správné. Pouze tak je možno studovat, z čeho hospodářská krize jednotlivých kontinentů pramenila a proč je možné, že Spojené státy se již otřepaly, zatímco Evropa skutečně míří japonským směrem. V případě USA krize na amerických finančních trzích de facto vznikla (zjednodušeně řečeno prostřednictvím nepatřičných hypoték a nedostatečně regulovaných finančních derivátů), v Evropě pouze odhalila již dávno problematické národní účty a křehkou konstrukci eurozóny. Americká ekonomika se svojí pověstnou dynamikou se opět rozjíždí, avšak starý kontinent se se svým sklerotickým pracovním trhem nemůže hnout z místa. V rámci tohoto srovnání lze tedy říci, že americký problém je spíše cyklického charakteru zatímco Evropa čelí hluboko zakořeněným sktrukturálním problémům. Potvrzuje se, že dlouhodobý hospodářský růst je tvořen soukromým sektorem prostřednictvím vzrůstající produktivy a technologického pokroku. Klíčová role státu tkví v udržení stability, zákonů a pořádku a prevenci morálního hazardu, který díky tzv. bailoutům vede bankéře k riskantnímu chování. Naprosto správným krokem je také monetární expanze známá pod pojmem kvantitativní uvolňování, která udrží úrokové míry na nízkých hodnotách a podpoří tak investory. Je možné se také domnívat, že právě americký Fed měl před deseti lety utáhnout monetární kohoutky, a omezit tak přísun levných peněz na tehdy již excitované finanční trhy.
Stále toho však o fungování globální ekonomiky mnoho nevíme, a proto je překvapivé, že mnozí ekonomové začínají právě u fiskální expanze a nekonvenční monetární politiky, jejichž mechanismus stále studujeme, zatímco o dlouhodobé důležitosti strukturálních reforem není pochyb. Je překvapivé, že v době, kdy se znovu přesvědčujeme, že trhy (masy jednotlivců) se nechovají vždy racionálně, chceme dál vkládat rozhodující vliv do rukou vlád (malých skupin stejně neracionálně uvažujících jednotlivců) v důvěře, že výsledek bude mnohem lepší.
