Evropská unie vznikla primárně z vnitřních důvodů, neboť byla vnímána jako efektivní nástroj udržení míru v Evropě. Není pochyb o tom, že v tomto ohledu unie nezklamala – po dvou ničivých světových válkách, které rozvrátily prakticky celý kontinent, udržela unie své členy v mírovém stavu a nakonec znovusjednotila demokratický západ a postkomunistický východ. Je tedy z určitého pohledu paradoxní, že budoucí význam unie spočívá v její schopnosti umožnit Evropě hrát roli významného hráče v aréně světové politiky. Je pravděpodobné, že budoucnost mezinárodních vztahů bude definována (na rozdíl od éry studené války nebo začátku dvacátého prvního století) několika velmocemi. Neznamená to, že se nezbytně vrátíme do doby tzv. pentarchie, která vládla Evropě v časech kancléře Metternicha, avšak mezinárodní politika bude ve srovnání s posledními sedmdesáti lety multilaterálního charakteru.
Evropa unášena býkem, Jean François de Troy (1716)
Domnívám se, že Evropa musí za účelem zachování svého mezinárodního významu fungovat více jako konfederace. Konfederace je v tomto smyslu chápána jako unie, která koordinuje klíčové oblasti jako zahraniční politiku, mezinárodní bezpečnost a obchod, jinak však nechává své členské státy na pokoji. Tvrdím proto, že Evropa musí těsně koordinovat, či vskutku integrovat, svoji zahraniční politiku. Tato premisa je základním kamenem mojí analýzy. Aby však Evropská unie zůstala mezinárodně relevantním hráčem, musí si též zachovat ekonomickou robustnost. Mojí druhou premisou je tvrzení, že aby výše zmíněná soudržnost na poli zahraniční politiky a ekonomická váha přetrvaly, bude třeba pro kontinent zajistit funkční měnovou unii. Společná měna upevněná dodržovanými pravidly a nezbytnou institucionální infrastrukturou nejenom podpoří obchod v rámci unie, ale také nabude na významu jako světová rezervní měna. Nelze ignorovat fakt, že fungující měnová unie vyžaduje určitou míru fiskální koordinace a transferů. Tato fiskální koordinace však nemusí spočívat ve formě nadnárodní evropské vlády, která by národním vládám diktovala, jak nakládat se svými financemi. Nemusí spočívat ani ve všemocné vládě, která by snad dokonce jednotlivým zemím peníze přidělovala. Postačí jasně definovaná pravidla, která by limitovala země ve schvalování nadměrných schodků a uvalila jasné sankce na ty, kteří se rozhodnou společnou měnu ignorováním takových pravidel poškodit. Přestože podobný systém byl již v minulosti navržen, nikdy nebyl v praxi vymáhán a potenciální sankce nebyly nezbytně toho nejhrubšího kalibru. Je třeba zavést sankci, která vyvstává ze samotné logiky a kolektivní zodpovědnosti měnové integrace – vykázání ze společné měny.
Co se týče fiskálních transferů, domnívám se, že robustní evropský fond – podobný evropským strukturálním fondům či EFSF (Evropský fond finanční stability) – by postačil. Tento fond by společně s rozpočtovými limity časem zvýšil konkurenceschopnost členských států. Dále by také snížil význam současné ekonomické asymetrie mezi jednotlivými zeměmi. Výzkum potvrzuje, že měnová unie typu Eurozóny vede díky společné měně k větší a přetrvávající nerovnováze platební bilance zahraničního obchodu. Znamená to tedy, že rozdíly mezi vývozem a dovozem jednotlivých zemí se zvětšují. Výzkum nás však ale také informuje o tom, že ekonomiky charakterizované pružnějším pracovním trhem a deregulací si s takovou nerovnováhou dokážou lépe poradit. Problémem mnoha evropských ekonomik je právě nezodpovědná fiskální politika a nadměrná míra regulace a státních zásahů v soukromém sektoru. V tomto článku představený model by tak nejenom posílil společnou měnu, ale zároveň i redukoval celkové státní útraty. V nepodslední řadě by také vedl k odstranění strukturálních problémů, které vedou k evropské ekonomické dýchavičnosti, a které již Evropu trápí nějakou dobu.
Klíčovým nástrojem podpoření fiskální zodpovědnosti a ozdravení hospodářské kondice unie by byl tzv. modrý eurodluhopis, který by členské země motivoval k udržení nízkého poměru národního dluhu k HDP. Jakob von Weizsäcker a Jacques Delpla navrhují, aby členské státy společně ručily za národní dluhy do výše 60 procent HDP (domnívám se, že nižší číslo by bylo vhodnější). Tyto tzv. modré dluhopisy by členským státům měnové unie snížily náklady na správu dluhu. Za jakékoliv půjčky, které by si země sjednaly nad předem stanovený poměr dluhu k HDP, by pak státy ručily samostatně, a tedy za mnohem vyšších úroků.
Model konfederativní Evropské unie by tak Evropě umožnil zůstat ekonomicky význaným a politicky relevantním hráčem světové politiky. Zároveň by však neohrozil národní suverenitu v důležitých oblastech, které státy tradičně spravují, jako například sociální zabezpečení, vzdělání, či zdravotnictví. Zároveň by tento model za podmínky důsledné implementace omezil fiskální nezodpovědnost a eliminoval nadměrné deficity.
Evropská unie postrádá demokratickou zpětnou vazbu ze strany občanů. Z tohoto důvodu by veškerá evropská legislativa měla být schválena jak Evropským parlamentem, tak i Evropskou radou, kterou by bylo nejlépe transformovat v Evropský senát. Veškeré politické uvažování o Evropské unii, a toto uvažování by nebylo od věci ukotvit v evropských smlouvách, by se mělo řídit principem, že veškeré pravomoci, které nejsou specificky vyhrazeny konfederaci musí zůstat na národní úrovni.
Není pochyb o tom, že se na výše představený model Evropské konfederativní unie snese široká kritika, především z řad euroskeptiků. Výzývám ale euroskeptiky, kteří se právem obávají nerealistických návrhů na vybudování evropské federace, aby přišli s vlastním plánem, který by Evropě umožnil zůstat mezinárodně relevantní i v následujících dekádách. Ochota nevybíravě odmítat jakýkoliv návrh, který náš kontinent ekonomicky a politicky posílí postrádá nejenom intelektuální hloubku, ale zároveň i nezbytnou analýzu mezinárodní politiky. Skutečná výzva, které čelíme, je koordinovat ty aspekty evropské politiky, které umožní Evropě zůstat mezinárodně relevantní, a zároveň směle odrážet shahy o vytvoření evropské federace, která by nevyhnutelně omezila národní suverenitu v oblastech, ve kterých nemá unie co pohledávat.
